Aktuality


[SOUTĚŽ] Výsledky jsou venku, zvítězil glykokalyx

přidáno: 25. 5. 2014 12:45, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 26. 5. 2014 1:49 ]

V pátek 23. května 2014 jsme na půdě Biologické sekce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze vyhlásili výsledky soutěže o nejlepší esej na téma Buněčná struktura / organela, kterou jsme v loňském roce vypsali ve spolupráci s Katedrou učitelství a didaktiky biologie PřF UK. Do soutěže přišlo celkem 31 prací, všechny v kategorii studentů středních škol. Nejčastěji se jako téma objevovaly jádro a mitochondrie.

1. místo: Veronika Navrátilová
Gymnázium Zlín - Lesní čtvrť
esej na téma: glykokalyx

2. místo: Klára Horáčková
Gymnázium Pardubice, Dašická
esej na téma: proteazom

3. místo: Hana Pařízková
Gymnázium Velké Meziříčí
esej na téma: cytoskelet

[RECENZE] Síla, sexualita, sebevražda

přidáno: 21. 12. 2013 10:21, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 21. 12. 2013 10:22 ]

http://academia.cz/sila-sexualita-a-sebevrazda.html
Název knihy Nicka Lanea Síla, sexualita, sebevražda na první pohled příliš nenavozuje dojem, že jde o biologické populárně naučné dílo. Ani růžový přebal (s etablovaným logem edice Galileo nakladatelství Academia) na věrohodnosti v tomhle směru moc nepřidá. Když se však pozorný (a aspoň trochu biologicky naladěný) čtenář zamyslí a podumá, najde společného jmenovatele tří pojmů, jež daly knize jméno. Jeho úvahy pak potvrdí podtitulek Mitochondrie a smysl života, pomoci může i návodný obrázek na pozadí, ve kterém poučený laik jistě rozpozná mitochondrii na snímku z transmisního elektronového mikroskopu. 

Na více než čtyř stech stránkách nás autor seznamuje s tím, jaké funkce mitochondrie v buňce a pro organismus mají. V jednotlivých tématických částech (Vznik eukaryotické buňky, Protonový pohon a vznik života, Základy komplexního uspořádání, Velikost a křivka vzrůstající složitosti, Obtížný zrod jedince, Prehistorie lidstva a povaha pohlavnosti, Proč nás nakonec mitochondrie zabijí) postupně odkrývá různé pohledy na mitochondrie a dokazuje, že nejde jen o pouhé „továrny na energii“, k nimž bývají tyto organely často zjednodušeně přirovnávány. 

Text je čtivý a většinou dobře plyne, jen některé úvodní pasáže (například v části o vzniku eukaryotické buňky) mi přišly poněkud rozvleklejší a upovídanější, než by možná bylo nutné. To je jistě dobrá rozcvička pro ty, pro něž je dané téma úplnou novinkou, ostatní se však mohou trochu nudit v očekávání nových informací. Jelikož je však Nick Lane, mimochodem profesí biochemik na University College London, skvělý vypravěč, člověk mu ta obšírnější entrée asi i klidně odpustí. V souvislosti s jazykovou stránkou je potřeba ocenit také kvalitní překlad celého díla, o nějž se postaral Vladimír Hampl, evoluční protistolog z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. 

Děj jednotlivých kapitol vhodně doplňují přehledné obrázky a grafy, které usnadňují pochopení nebo představení si probíraného problému. Čtenáři z řad (poučených) laiků jistě ocení slovníček pojmů připojený za poslední kapitolou. Kdo se v diskutovaných tématech vyzná trochu víc nebo bude prahnout po hlubším proniknutí do nich, tomu zase udělá radost poměrně obsáhlý seznam doporučené literatury, který zahrnuje především původní odborné články. 

Celkový dojem je dobrý, knížka se jistě bude stejně dobře vyjímat v knihovně středoškolského studenta i biologa-profesionála. Každý si v ní totiž myslím najde to své: ať už to bude základní vhled do problematiky fungování mitochondrií anebo rozšíření či upevnění vlastních dosavadních znalostí v této oblasti.

LANE, Nick. Síla, sexualita, sebevražda: mitochondrie a smysl života. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013, 461 s. Galileo. ISBN 978-80-200-2073-4.

Třetí ročník esejistické soutěže zahájen

přidáno: 4. 11. 2013 13:45, autor: Tomáš Macháček

Stejně jako loni a předloni, rozhodli jsme se i letos uspořádat ve spolupráci s Katedrou učitelství a didaktiky biologie PřF UK soutěž v psaní esejí na zadané téma. První ročník se nesl v duchu nejrůznějších buněčných typů, loni přišly na řadu biologicky zajímavé molekuly. Po krátké poradě jsme se letos celkem snadno shodli na tom, že se i potřetí tematicky přidržíme „bílé“ biologie, která si to bezesporu zaslouží, pro letošek jsme zvolili téma

buněčná struktura / organela.

Své práce nám posílejte do 28. února 2014. Pokud si nejste jistí, zda vaše vybrané téma splňuje naše zadání, napište pro ověření na tomas.machacek@natur.cuni.czVíce informací k pravidlům najdete na www.biomach.cz/soutez-2013.


PS: Pro inspiraci můžete mrknout na vítězné práce z minulých ročníků:

Proč máme rádi květiny

přidáno: 7. 10. 2013 12:10, autor: Tomáš Macháček

Lidská náklonnost ke květinám je tak běžný a rozšířený jev, že většinu lidí ani nenapadne zamyslet se nad tím, kde se vzala a co ji ovlivňuje. Proč se nám líbí to křehké a barevné nic, co se ani nedá sníst? Na rozdíl od tetiček v květovaných halenkách, které v parádním pokoji s květovanými tapetami popíjejí kávu z květovaných šálků a povídají si o muškátech, přišli někteří evoluční psychologové s hypotézami, které by měly tuto zdánlivě nesmyslnou lidskou vlastnost vysvětlit. Květy podle nich značí přítomnost potravy, svým uspořádáním uspokojují lidskou touhu třídit objekty a snadno se orientovat ve svém okolí, případně některé rysy květin odpovídají těm, které hledáme na svých sexuálních partnerech (opravdu!). Na základě těchto hypotéz lze dokonce určit konkrétní vlastnosti květů, které by měly člověka přitahovat více než jiné. 

Následující dotazník je součástí výzkumu, který má ověřit, zda se výše zmíněné hypotézy opírají o reálný základ nebo zda se jedná jen o pusté spekulace. Zároveň zjišťuje také to, jak individuální rozdíly ovlivňují hodnocení objektů (například květin) v našem okolí. Liší se hodnocení mužů a žen? Jak významnou roli hraje povaha? Do jaké míry formuje naše hodnocení výchova?


Za vyplnění velice děkuji.

Martin Hůla
Katedra filosofie a dějin přírodních věd
Přírodovědecká fakulta UK v Praze

Jak pojmenovat kobry?

přidáno: 30. 8. 2013 10:24, autor: Iveta Červenková   [ aktualizováno 30. 8. 2013 10:34 ]

Ačkoliv se jedná o jedny z nejznámějších hadů, jejich systematika byla vždy trochu pozadu. Jedná se samozřejmě o kobry, konkrétně o rod Naja. Původně bylo k tomuto rodu řazeno pouze šest druhů. Novější poznatky do rodu Naja řadí až dvacet tři druhů. A v poslední době byly s tímto rodem synonymzovány ještě dva další, konkrétně Paranaja a Boulengerina. Takže se celkově jedná o dvacet šest druhů. Ty jsou dělěny do čtyř podskupin. První skupinu tvoří jedenáct asijských druhů. Tři skupiny zahrnují africké kobry. Jedná se o neplivající africké kobry obývající otevřené prostory
(4 druhy), neplivající africké kobry obývající lesy (4 druhy). Plivajících kober můžeme v Africe najít sedm druhů.

V roce 2007 byla provedena anylýza mitochondriální DNA u korálovcovitých hadů. Podle této analýzy je rod Naja parafyletický a tvoří tři oddělené evoluční linie. Ty kopírují výše uvedené rozdělení. Asijskou linii tvoří například druhy: Naja naja, Naja kaouthia. Africkou větev neplivajících kober zastupují dvě linie, reprezentováný druhy: Naja haje či Boulengerina annulata. Africká větev plivajicích kober je zastoupena druhy: Naja pallida nebo Naja mossambica. Kromě výše zmíněné analýzy mtDNA je rozdělení podloženo především stavbou zubního aparátu Především v jejich množství a případné adaptaci k plivání.

Stejně jako taxonomie celého rodu byla taxonomie afrických plivajících kober v minulosti velmi nestabilní. Nejdříve byly všechny zahrnovány jako poddruhy Naja nigricollis. Nakonec se ovšem uchytilo názvosloví potvrzené i současnými výzkumy. Kde N. katiensis, N. mossambica a N. pallida jsou již samostatnými druhy nespadajícími pod
N. nigricollis.

Teprve před několika lety byl dokonce popsán nový druh africké plivající kobry: Naja ashei. Jedná se o velkou hnědou kobru z oblasti východní Afriky, kde již dříve byly rozlišovány dvě barevné varianty Naja nigricollis. Tento stav byl přehodnocen pány Wüsterem a Broadleym, kteří větší hnědou formu vyskytující se v severní Keni, severo-východní Ugandě a v částech Etiopie a Somálska ustanovili jako nový druh N. ashei. Jejich poznatky byly podpořeny jak molekulárními, tak morfologickými daty. Morfologické znaky (zabarvení, šupiny) byly shrnuty do čtrnácti charakteristických bodů. Analýza DNA (molekulární data) byla provedena na tkáni z břišních šupin. Nalezeno bylo jednáct odlišných nukleotidových sekvencí oproti ostatním africkým plivajícím kobrám. Zajímavostí je, že tento druh je schopen produkovat enormní množství jedu. Například jeden
z větších jedinců z Keni vyprodukoval 6,2 ml jedové tekutiny.

Zdroje:
Wallach, V. (2009) In praise of subgenera: taxonomic status of cobras of the genus Naja Laurenti (Serpentes: Elapidae). Zootaxa 2236: 26–36.

Wüster, W. et al. (2007) The phylogeny of cobras inferred from mitochondrial DNA sequences: Evolution of venom spitting and the phylogeography of the African spitting cobras (Serpentes: Elapidae: Naja nigricollis complex). Molecular Phylogenetics and Evolution 45: 437–453.

Wüster, W. and Broadley, D.G. (2007) Get an eyeful of this: a new species of giant spitting cobra from eastern and north-eastern Africa (Squamata: Serpentes: Elapidae: Naja). Zootaxa 1532: 51–68.

[INFOGRAFIKA] Seznamte se: klíště obecné

přidáno: 8. 7. 2013 8:15, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 8. 7. 2013 8:20 ]

Klístě obecné (Ixodes ricinus) je osminohý krevsající roztoč, který má těžiště svého rozšíření především v Evropě, od Irska po Ural a břehy severní Afriky. Preferuje vlhčí klima, proto ho moc nepotkáme například v Mediteránu (kde je nahrazeno jinými druhy). Vyhledává křovinaté a lesnaté plochy, často ho můžete najít také v ekotonech (= místo, kde se stýkají dva biotopy). Zde se totiž vyskytuje nejvíce jeho hostitelů, z nichž saje krev. Naše klíšťata jsou trojhostitelská (vystřídají tři zvířata, na nichž se nasají) a jejich vývoj od vajíčka po dospělce trvá obvykle 2–4 roky. Laické veřejnosti je nechvalně známé jako vektor (= přenašeč) infekčních onemocnění, v našich podmínkách hlavně bakteriální boreliózy a virové klíšťové encefalitidy. Rozhodli jsme se naplnit známou radu „Poznej svého nepřítele“, a proto přinášíme vám malou tematickou infografiku.


Ptačí penis cílem apoptózy

přidáno: 13. 6. 2013 2:58, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 13. 6. 2013 3:13 ]

Samci většiny druhů zvířat s vnitřním oplozením používají k předání svých pohlavních buněk do lůna samice penis. Tento typ fertilizace mají i ptáci, u samců 97 procent z nich byste však penis hledali marně. V průběhu evoluce o něj totiž přišli, spermie samice získává při páření cestou pouhého přitisknutí kloak (někdy se to označuje jako „cloacal kiss“ – polibek kloak). Výjimku z pravidla mezi ptáky tvoří například pštrosi a kachny 
 kačeři mají penis dorůstající v době rozmnožování až 20 centimetrů, samotný pohlavní akt je však extrémně krátký (v řádu desetin sekundy).

Čtyřčlenný tým biologů z USA a Velké Británie se rozhodl přijít této záhadě na kloub. Pustili se proto do sledování vývoje samčího genitálu u kuřat a křepelek (paří se přitisknutím kloak) a srovnali ho se situací u hus, kachen, emu a krokodýlů (u nichž samec penetruje samici). Došli při tom k závěru, že u kuřat a křepelek vzniká během vývoje malý výběžek připomínající penis (tzv. genitální tuberkul), který však záhy zaniká. Jako vysvětlení se nabízela hypotéza, že tito ptáci ztratili geny stimulující růst penisu.

Ukázalo se však, že co se týče relevantní genové výbavy, opeřencům bez penisu žádné geny nechybí - naopak jim jeden přebývá! Konkrétně jde o gen Bmp4. Jeho produkt se nejspíš účastní signalizace, která v daném orgánu vede k zahájení apoptózy, programované buněčné smrti (více o ní zde). Tento efekt potvrdili pokusem, při kterém kohotům gen Bmp4 utlumili – a hle, penis narostl. Naopak když jeho účinkům vystavili kačery, ti o svou chloubu přišli. Zdá se tedy, že gen Bmp4 je další z rodiny Bmp, který se významným způsobem podílí regulaci vývoje.


Biomach jako zdroj ve vysokoškolských závěrečných pracích

přidáno: 9. 6. 2013 10:39, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 9. 6. 2013 11:04 ]

Když jsme se před lety rozhodli web založit, cílili jsme primárně na středoškoláky. Postupem času se některá témata rozšířila tak, že v nich najdou něco málo z repetitoria i vysokoškoláci. Ale nikdy by nás nenapadlo, že bude Biomach citovaný jako zdroj v bakalářské, nebo dokonce diplomové práci! K našemu údivu se však pár takových najde, viz přiložený seznam:

Háďátko útočí na české chmelnice

přidáno: 19. 5. 2013 9:18, autor: Tomáš Macháček

Háďátko hlízové (Ditylenchus destructor) je fytopatogenní hlístice zemědělcům dobře známá jako škůdce brambor. Ekonomické ztráty působí především v mírném podnebném pásu, problémy s ní měli například na Ukrajině. Potrápit může i pěstitele okrasných rostlin, jelikož poškozuje cibule kosatců či tulipánů. V pěstírnách ničí podhoubí žampiónů a své o ní vědí i v Číně, kde likviduje porosty batátů. V osmdesátých letech minulého století byl červík popsán také jako škůdce chmele na Novém Zélande a v Portugalsku. Čeští rostlinolékaři háďátko hlízové prvně detekovali v roce 2008, a to na chmelnici ve vesnici Hředle na Žatecku. Loni pak zjistili jeho přítomnost na patnácti z celkem šestnácti vyšetřovaných chmelařských lokalit v Čechách i na Moravě. Jde tedy patrně o rozšířenějšího patogena, než se původně soudilo. U napadených rostlin způsobuje poškození kořenového systému. Ten postupně uhnívá, což se navenek projevuje pomalejším růstem a vadnutím chmele.


Použité zdroje:
  • DOUDA, Ondřej. Metody monitoringu, diagnostiky a hodnocení škodlivosti karanténních háďátek rodu Ditylenchus. Vyd. 1. Praha: Výzkumný ústav rostlinné výroby, 2008, 39 s. ISBN 978-80-7427-003-1. Dostupné z: http://www.vurv.cz/files/Publications/ISBN978-80-7427-003-1.pdf.
  • ČERMÁK, Václav et al. An occurence of the potato rot nematode Ditylenchus destructor Thorne, 1945 in the hop fields of the Czech Republic. In: KUCHTA, Roman et al. 20th Helminthological days. 1st. Brno: Masaryk University, 2013, s. 12. ISBN 978-80-210-6231-3.

[RECENZE] Viry pro 21. století

přidáno: 2. 5. 2013 13:29, autor: Tomáš Macháček   [ aktualizováno 2. 5. 2013 13:36 ]

Dlouho se mi do ruky nedostala biologická populárně naučná knížka, kterou bych přečetl během několika málo dní; poslední takovou byl asi Zimmerův Vládce parazit (2005). S velkou zvědavostí a očekáváním zároveň jsem proto sáhl po druhém vydání titulu Viry pro 21. století (první vydání jsem v ruce neměl), který vyšel letos koncem dubna v edici Průhledy nakladatelství Academia. A hned na začátek nutno uvést, že jsem nebyl zklamán! 

Autorský tandem Jan Konvalinka (biochemik) a Ladislav Machala (lékař) sepsal velmi poutavé a čtivé vyprávění o virech, které se významných způsobem dotýkají nebo dotýkaly života lidské společnosti a zapsaly se do dějin. Na necelých 150 stránkách představují virová agens způsobující neštovice, dětskou obrnu, AIDS, SARS, chřipku, marburg a ebolu; k tomu přidávají neméně obsáhlou kapitolu o prionech. V závěru pak diskutují význam virů pro lidstvo, a to včetně úvah o možných rizicích spojených s jejich potencionálním zneužitím jako biologického bojového prostředku. 

Kniha je přehledně členěná do přiměřeně rozsáhlých kapitol, dobře plynoucí text oživují barevné boxy s rozšiřujícími informacemi, na něž je z něj odkazováno. Fakta jsou čtenáři předkládána srozumitelně, pohodlné pochopení některých pasáží (například životní cykly virů, principy interakce virus-hostitel) však vyžaduje základní biologickou gramotnost zhruba na úrovni gymnázia (znalost pojmů typu DNA, RNA, enzym, průběh exprese genu atp.). Velmi kladně hodnotím to, že autoři do jednotlivých kapitol zařadili i odstavce o tom, jak k řešení dané problematiky přispěli čeští vědci. Posilovat povědomí o významu a úspěších tuzemské vědy v mezinárodním měřítku považuji za velmi důležité – hlavně pro povzbuzení a motivaci mladých lidí, kteří by se chtěli vědeckému bádání věnovat. 

Jediné, co bych snad dílu vytkl, je graficky méně zdařilé provedení některých obrázků struktur popisovaných proteinů. Zároveň si nejsem jistý, zda (a případně jaký) má smysl vkládat do textu určeného spíše poučené laické veřejnosti více než 1–2 takové obrázky, z nichž si mnoho informací spíš neodnese ani průměrný biolog (nepůjde-li zrovna o biochemika či bioinformatika). 

Celkový dojem z knížky je velice dobrý, výše zmiňovaný hnidopišský nedostatek je vskutku jen drobnou kosmetickou vadou. Viry pro 21. století svým pojetím myslím uspokojí všechny typy čtenářů. Naprostý laik věci neznalý knihu přečte jako napínavý příběh o nebezpečných infekcích a hledání jejich původců (ve stylu Kruifových Lovců mikrobů (1946)). Poučený laik si rozšíří a aktualizuje(!) základní povědomí o virech, které si odnesl ze střední školy. A konečně i „biolog-profesionál“, věřím, v textu objeví pasáže, které pro něj budou nové a atraktivní. Půjde dost možná o různé historické či společenské konsekvence probíraných témat nebo často přehlížené a „netradované“ zajímavosti, případně o osobní zážitky a zkušenosti obou autorů. Knihu tedy rozhodně doporučuji k přečtení!

KONVALINKA, Jan a Ladislav MACHALA. Viry pro 21. století. Vyd. 2. Praha: Academia, 2013, 144 s. Průhledy (Academia). ISBN 978-80-200-2271-4.

1-10 of 204