Aktuality‎ > ‎

Velcí prvoci s vířivými koly (2. část)

přidáno: 4. 8. 2012 5:54, autor: Tomáš Macháček   [ Aktualizováno 9. 9. 2012 5:00 uživatelem Tomáš Macháček ]
V první části seriálu o vířnících jsme se zabývali jejich obecnou charakteristikou a systematikou, tentokrát se podíváme na povrch jejich těl a hlavně na jejich trávicí soustavu a způsoby příjmu potravy.
Povrch těla vířníků je krytý syncytiální epidermis, přičemž počet jader v tomto soubuní je pro každý druh obvykle stálý (cca 900–1000 jader)*. Tento znak, syncytiální epidermis, sdílejí vířníci s vrtejši, a proto byly oba původně samostatné kmeny řazeny do společného taxonu Syndermata. (Z předchozího článku však již víme, že vrtejši jsou ve skutečnosti vnitřní skupinou vířníků, takže sdílení syncytiální pokožky není nic překvapujícího.) Tělo může být chráněno také tenkou vrstvou kutikuly, u některých druhů je vytvořena ještě navíc schránka (lorika). V pokožce se nachází tzv. intraepidermální skeletální lamina, v elektronovém mikroskopu dobře viditelná bílkovinná struktura, která tvoří spolu s vnitřním hydroskeletem hlavní oporu těla vířníků. Změn tlaku v tělní dutině ve spolupráci s jednoduchými svaly (často jen 1–2 buňky) využívají vířníci pro vysouvání/zasouvání různých částí těla (vířivý orgán, noha). 

Trávicí soustava vířníků je relativně velmi jednoduchá (viz obr. 1). Začíná ústním otvorem, na nějž navazuje hltan, kterým potrava pokračuje k mechanickému zpracování do mastaxu**. Z něj odchází krátkým jícnem do žaludku, který má syncytiální charakter (opět se stálým počtem jader). Mezi mastaxem a žaludkem ústí do trávicí trubice několik žláz produkujících trávicí enzymy. Následuje krátké střevo, které ústí do kloaky, jež potom přechází v řitní otvor. 


Vířník rodu Stephanoceros čeká na kořist.

Druhy živící se především organickým detritem anebo různými menšími organismy mají dobře vyvinutou koronální ciliaturu (= věnce brv kolem ústního otvoru) a drtící mastax. Brvy vytváří svým pohybem proud, který vodu s potravou přihání k ústnímu otvoru. Tímhle způsobem shání potravu často například pijavenky (Bdelloidea). Naopak točivky (Monogononta) jsou spíše draví lovci, proto je u nich koronální ciliatura obvykle redukovaná, případně slouží výhradně k pohybu. Tito predátoři totiž loví kořist svými vychlípitelnými mastaxovými čelistmi: buď ji chytí, polknou vcelku a rozdrtí v mastaxu, nebo ji ostrými čelistmi jen nabodnou a následně vysají vytékající tělní obsah. 

Zajímavou strategii zvolil pro příjem potravy rod Stephanoceros (Monogononta: Collothecidae). Ten si přetvořil vířivý orgán do podoby rozložité lovecké sítě, doplněné navíc různými trny a chlupy (viz video). A jak si poradí například s takovou obrněnkou můžete vidět zde. Kromě toho existují i ojedinělé nálezy vířníků zevnitř kolonií zelených válečů (Volvox), vajíček plžů anebo tělních dutin některých kroužkovců či slimáků; o jaký symbiotický vztah jde v těchto případech, není zcela zřejmé. 

Okrajově ještě zmíníme, jak jsou na tom vrtejši (více o nich v samostatné kapitole), kteří jsou striktní endoparaziti obratlovců s vývojem v bezobratlém hostiteli. Ti trávicí soustavu nemají vůbec a živiny jsou přijímány celým povrchem těla, jenž vytváří hluboké krypty pro zvětšení absorpční plochy. 

Comments