Rostlinné orgány

  • podle funkce rozlišujeme orgány:

    • vegetativní – výživa, růst, látková výměna s vnějším prostředím = KOŘEN, STONEK, LIST

    • generativní – produkce pohlavní buněk = KVĚT, SEMENO, PLOD

  • v závislosti na vnějších podmínkách se mohou rostlinné orgány měnit – modifikace (metamorfózy) k jiné funkci

  • podle vývojových a funkčních souvislostí rozlišujeme struktury:

    • homologické – různý vzhled, funkce či vnější stavba, ale stejný původ (např. listy a listové úponky u bobovitých rostlin)

    • analogické – obdobný vzhled či funkce, ale různý původ (např. úponky listového a stonkového původu)

KOŘEN

    • zpravidla podzemní orgán, vždy bez listů

    • funkce: nasávací, vodivá, mechanická, zásobní, syntetická

    • postrádá syntetická barviva – heterotrofní orgán

    • vznikl při přestupu rostlin do suchozemského prostředí (silur)

    • založen již v zárodku semene, při klíčení vyrůstá nejdříve radikula („kořínek“)

    • soubor všech kořenů rostliny = kořenový systém

      • alorhizie – jeden hlavní kořen + více postranních

      • homorhizie – hlavní kořen zaniká, nahrazují ho adventivní (náhradní) kořeny (druhotně netloustnou, vznikají na stoncích a listech – využití při vegetativním množení)

    • podélný řez kořenem – rozeznáváme 3 zóny:

      • dělivá zóna – zahrnuje meristematická pletiva krytá kořenovou čepičkou (ochrana při pronikání substrátem)

      • prodlužovací zóna – růst kořene prodlužováním buněk a zvyšováním jejich objemu

      • zóna kořenového vlášení – absorpční funkce, nasávání roztoků z okolí

        • kořenové vlásky málo početné u vodních a mykorhizních rostlin

    • příčný řez kořenem – směrem od povrchu:

      • rhizodermis, primární kůra, endodermis (vnitřní buňky primární kůry, buňky často korkovatí/dřevnatí, překážka v transportu)

      • pericykl (zakládání postranních kořenů), kambium, radiální cévní svazek

        • u dvouděložných a nahosemenných rostlin kořen druhotně tloustne

        • primární kůra nahrazena sekundární (periderm), radiální cévní svazek se mění na kolaterální

        • více informací v kapitole ***Sekundární stavba rostlinných orgánů

  • modifikace kořene:

    • kořenové hlízy (orsej) a bulvy (kromě kořene je tam i podíl modifikovaného stonku; řepa)

    • vzdušné kořeny (monstera), asimilační kořeny (některé orchideje)

    • chůdovité kořeny (olše), dýchací kořeny (mangrovové porosty)

    • kontraktilní kořeny (stahují rostlinu zpět do půdy, sněženka)

    • příčepivé kořeny (břečťan), haustoria (u parazitů, např. jmelí)

  • hospodářský význam kořenů:

    • kulturní plodina (kořenová zelenina)

    • hospodářské krmivo (krmná řepa)

    • potravinářský průmysl

STONEK

    • obvykle nadzemní orgán nesoucí listy, pupeny a reprodukční orgány (spolu s nimi tvoří prýt)

    • zajišťuje funkční spojení mezi kořeny a listy (transpirační a asimilační proud)

    • tvořen uzlinami (místo přisedání listů, tzv. nody) a články (mezi uzlinami, prodlužují se, tzv.internodia)

    • založen již v zárodku semene

      • hypokotyl – podděložní článek, první článek klíčící rostliny (pokud se prodlužuje, dělohy se dostávají na povrch substrátu; např. fazole)

      • epikotyl – nadděložní článek, druhý článek klíčící rostliny (pokud se prodlužuje, dělohy zůstávají v substrátu; např. dub)

  • morfologie stonku:

      • dle olistění – lodyha (listy po celé délce stonku), stvol (listy v přízemní růžici), stéblo (stonek s kolénky)

      • dle tvaru příčného průřezu – čtyřhranný (hluchavka), trojhranný (ostřice), kruhový (sedmikráska), žebrovitý (kopr), čtyřkřídlý (třezalka) aj.

      • dle způsobu růstu – přímý (mák), vystoupavý (jetel), poléhavý (rdesno), plazivý (mochna), ovíjivý (svlačec), popínavý (hrách)

    • dle charakteru stonku lze rostliny dělit na:

      • byliny – dužnatý stonek

      • dřeviny – zdřevnatělý stonek

        • stromy (větví se v určité výšce nad zemí, mají nevětvený kmen)

        • keře (větví se hned u země, bez kmene)

        • polokeře (část prýtu je zdřevnatělá, část bylinná)

    • primární stavba stonku – na příčném průřezu rozeznáváme:

      • na povrchu pokožka (epidermis), pod ní se diferencuje primární kůra

      • endodermis (vnitřní část primární kůry), někdy obsahuje škrobová zrna (škrobová pochva)

      • střední válec zahrnuje

        • pericykl – zde se zakládají adventivní kořeny

        • cévní svazky – nejčastěji kolaterální, výjimečně u některých čeledí bikolaterální (lilkovité, tykvovité)

        • dřeň – parenchymatické pletivo, může vybíhat v dřeňové paprsky

    • sekundární stavba stonku – některé rostliny druhotně tloustnou

      • primární kůra nahrazena sekundární (peridermem)

      • kambium tvoří sekundární dřevo a lýko a díky jeho periodické činnosti vznikají letokruhy

      • více viz v kapitole Sekundární stavba rostlinných orgánů

    • stonek nese pupeny – základy jiných rostlinných orgánů (stonků, listů, květů)

      • vrcholový pupen (na vrcholu stonku), úžlabní pupen (v úžlabí listu)

      • nahodilý pupen (nahodilé umístění)

      • pupeny zpravidla kryty šupinami

  • typy větvení stonku:

      • vidličnaté – původní způsob, vzrostný vrchol se dělí na dva (např. jmelí)

      • hroznovité – postranní větve nepřerůstají hlavní stonek (např. smrk)

      • vrcholičnaté – postranní větve přerůstají hlavní stonek

        • makroblast = dlouhá postranní větev

        • brachyblast = zkrácená postranní větev (modřín)

  • modifikace stonku:

      • podzemní oddenek (sasanka, oddenkové hlízy (lilek brambor), stonkové hlízy (kedluben)

      • šlahouny (jahodník), stonkové úponky (vinná réva), stonkové trny (tzv. kolce; trnka)

      • zdužnatělé rostlinné osy (kaktusy)

  • hospodářský význam stonků:

      • potraviny, krmivo (brambory, ředkvičky, cukrová třtina)

      • dřevní hmota (nábytkářství, stavebnictví, papírenství)

      • koření (skořice), korek, chinin (antimalarikum), textil (konopí)

LIST

    • postranní, většinou zelený orgán s omezeným růstem

    • probíhá v něm fotosyntéza, transpirace a výměna plynů s okolním prostředím

    • na rostlině můžeme rozlišit tři typy listů:

      • dělohy – zárodečné listy se zásobní funkcí, mohou ale i fotosyntetizovat

      • asimilační listy – „typické“ listy s fotosyntetickou funkcí, obvykle členěn na řapík (připojení ke stonku) a listovou čepel (asimilační plocha)

        • řapíky mohou být někdy redukované (např. u trav), jindy mohou být vyvinuty tzv. palisty

        • listová čepel obvykle souměrná, výjimečně asymetrická (begonie)

      • listeny – redukované listové struktury, často funkce opory pro jiné orgány (zákrov pod úborem – viz obrázek, obal pod složeným okolíkem)

        • u některých druhů mohou být barevné (fialové „listy“ černýše, růžové „květy“ pryšce nádherného – viz obrázek)

    • většinou je možné rozlišit spodní a svrchní stranu listu:

      • dvoulící (bifaciální) list, jen v některých případech plocha srůstá

      • jednolící (monofaciální) list (kosatec)

    • různolistost (heterofylie) – na jedné rostlině nacházíme současně listy více tvarů (břečťan, topol)

      • různolistost může mít i sezónní charakter (mochna sedmiletá, mucholapka podivná)

    • listová žilnatina – uspořádání cévních svazků v ploše listové čepele

      • z hlediska rozkladu nejodolnější část listu

      • nejstarším typem žilnatina vidličnatá (jinan)

      • u dvouděložných zpeřená (buk) nebo dlanitá (javor)

      • u jednoděložných rovnoběžná (trávy) nebo obloukovitá (lilie)

  • morfologie listu:

      • dle utváření listové čepele

        • jednoduché listy: čepel nečleněná (celistvé listy), čepel členěná zářezy (dělené listy)

        • složené listy: čepel rozdělená na samostatné lístky – dlanitě složené nebo zpeřené (licho-, sudo-)

      • morfologicky lze list a jeho struktury popisovat velmi obšírně, využívá se toho především v botanických klíčích, kdy je jednoznačné vyjádření nezbytné

      • velmi bohatá morfologická terminologie však jednak přesahuje rámec střední školy, jednak je nanejvýš vhodné demonstrovat termíny přímo na živém materiálu

  • postavení listů na stonku:

      • střídavé listy – z každé uzliny vyrůstá jeden list

      • vstřícné listy – v každé uzlině proti sobě stojí dva listy

      • přeslenité listy – z každé uzliny vyrůstají listy nejméně po třech

    • anatomie listu (příčný řez typickým asimilačním listem):

      • jednovrstevná spodní pokožka s průduchy a svrchní pokožka bez průduchů (výjimkou jsou vodní rostliny se vzplývavými listy)

      • mezi pokožkami se nachází mezofyl, v němž rozlišujeme:

        • palisádový parenchym – protáhlé buňky pod svrchní pokožkou naskládané vedle sebe

        • u slunných listů (rostoucích na okraji koruny v plném osvětlení) bývá i vícevrstevný

        • houbový parenchym – buňky nepravidelného tvaru s velkými mezibuněčnými prostorami

    • na konci vegetačního období listy odumírají a opadávají – více o tom zde

      • modifikace listu: výtrusnicové listy (sporofyly výtrusných rostlin), květy (u semenných rostlin)

      • trny (dřišťál; u akátu vznikají trny z palistů), šupiny pupenů, listové úponky (bobovité rostliny)

      • cibule (zdužnatělá bazální část listů), láčky masožravých rostlin

    • hospodářský význam listů:

      • listová zelenina (salát), sběr pro obsah léčivých látek (bříza)

      • koření (vavřín – „bobkový list“), pochutina (čajovník)

      • součást píce pro hospodářská zvířata

LISTENY
LISTOVÉ ÚPONKY
LÁČKA

KVĚT

    • zásadní diagnostický znak krytosemenných rostlin

    • jde o modifikaci především listů a zčásti i stonku (květní lůžko)


  • květní obaly:

      • nerozlišené (okvětí, okvětní lístky)

      • rozlišené (kalich, koruna)

      • redukované (trávy – viz obrázek)

      • chybí (bříza, vrba)


  • květy dle počtu rovin souměrnosti:

      • pravidelný (aktinomorfní, několik rovin souměrnosti)

      • souměrný (zygomorfní, jedna rovina souměrnosti)


  • květy podle zastoupení pohlavních orgánů:

      • oboupohlavný (pestíky i tyčinky v jednom květu)

      • jednopohlavný (v jednom květu jen pestíky, nebo tyčinky)

    • TYČINKA (samčí pohlavní orgán, "A")

      • produkuje pylová zrna, soubor tyčinek v květu = andreceum

      • anatomie: nitka + prašník se dvěma prašnými váčky (z nichž každý má dvě prašná pouzdra)

      • mocnost tyčinek = délka nitek (dvoumocné, čtyřmocné)

      • bratrost tyčinek = počet základů (jednobratré, dvoubratré, trojbratré)

    • PESTÍK (samičí pohlavní orgán, "G")

      • vznikl srůstem jednoho či více plodolistů, jejich soubor v květu = gyneceum

        • apokarpní gyneceum – jeden nebo víc volných jednoplodolistových pestíků, vývojově původnější

        • cenokarpní gyneceum – vzniká srůstem dvou nebo více plodolistů, vývojově odvozenější

      • anatomie: blizna (lepkavá vrcholová část, zachytává pylová zrna) + čnělka + semeník (svrchní, spodní, polospodní)

      • v semeníku je uložené vajíčko

        • mnohobuněčný útvar tvořený z velké části tzv. pletivným jádrem, v němž je uložen zárodečný vak

        • na povrchu kryto vaječnými obaly, které na vrcholu nesrůstají a vytvářejí otvor klový, kterým vstupuje pylová láčka

  • květenství (soubor květů na jedné rostlině)

    • jednoduchá

      • hroznovitá (racemózní): lata (šeřík), hrozen (rybíz), klas (jitrocel), jehněda (líska), palice (áron), hlávka (= strboul; jetel), úbor (= „biologický květ“; slunečnice), okolík (prvosenka), chocholík (hrušeň)

      • vrcholičnatá (cymózní): mnohoramenný vrcholík (tužebník), kružel (sítina), vidlan (ptačinec), lichopřeslen (hluchavka), srpek (mečík), šroubel (třezalka), vějířek (kosatec), vijan (pomněnka)

    • složená: složený okolík (okolík z okolíčků; miříkovité), klas z klásků (pýr), hrozen z vijanů (jírovec)

PLOD

    • rozmnožovací orgán krytosemenných rostlin

    • plody rozlišujeme:

      • pravé plody – vyvíjí se ze semeníku

      • nepravé plody – na jejich tvorbě se podílejí i další části květu (květní lůžko)

    • stěny semeníku se mění na oplodí (perikarp), to může být suché nebo dužnaté


  • rozdělení plodů:

      • suché

        • pukavé (po dozrání se oplodí otevírá v místě švu) – měchýřek (pivoňka), lusk (hrách), šešule (řepka), šešulka (kokoška), tobolka (mák)

        • nepukavé (po dozrání se plody neotevírají, oddělují se v celku) – nažka (slunečnice), oříšek (lípa), obilka (žito)

        • poltivé (po dozrání se plody rozpadají na jednotlivé dílky) – struk (ohnice), tvrdka (hluchavka), dvojnažka (kmín), diskovitý (sléz), zobanitý (pumpava)

      • dužnaté

        • malvice (jabloň, jeřáb), peckovice (třešeň, švestka)

        • bobule (angrešt, meloun), hesperidium (citrusy), vysychavá bobule (paprika)


  • souplodí

      • vzniká z jediného květu, těsné spojení plodů květním lůžkem

      • příklady: jahodník (nažky, červené = květní lůžko), maliník (peckovičky)


  • plodenství

      • soubor plodů vznikající z jednoho květenství

      • různé typy:

        • volné plodenství (hrozen vína, slunečnice)

        • srostlé plodenství (ananas)

        • sdružené plodenství (buk, kaštanovník)

        • sykonium (fíkovník)

TVRDKA
PECKOVICE
ŠEŠULKA
PLODENSTVÍ